– jak to být nemělo, ale bylo, achjozaseuž

Paní cestou ze školky narazí na zalepenou lepenkovou krabici s tímto nápisem. Někdo jí poradí, že v Českém Brodě je útulek, poprosí kamarádku, sednou do auta a jedou. Cestou autem volá Kamile, která je ale v Praze v práci (protože není ani placeným zaměstnancem spolku, a spolek není dotovaný žádnou státní institucí; a musí proto nejen na granule nějak vydělávat). Navíc má stejně stop stav na příjem dalších zvířat, protože už jich má plný barák i karantény, a jakýkoliv další příjem ohrožuje zdraví všech ostatních. Omluví se tedy, že zvířata nemůže přijmout, a poradí paní, ať krabici odveze na městskou policii v Českém Brodě, která má povinnost se o bezprizorní zvířata z této lokality postarat a týrání tohoto typu řešit.

.. číst dál .. “Putování krabice s nápisem „Vemte si nas prosim“”

Rozhodli jste se, že si pořídíte koťátko? Gratulujeme a jsme moc rády. Je jedno zda si ho vezmete od nás, nebo z ostatních útulků nebo si vyberete kotě na vesnici od kočky co nikdo nekastruje. Často se nám stává, že nás noví budoucí majitelé našeho kotěte přemlouvají k odběru dříve než je nutné. Chápeme to, ale přemluvit se nedáme. Víme, že se na prcka těšíte, máte všechno připraveno, mnohdy si berete i dovolenou v práci, a že chcete to úplně nejmenší. Ale tady se prosím zamyslete. I kotě potřebuje mámu, stejně jako miminko. A tak mu ji dopřejme, nebuďme netrpěliví, nedočkaví a sobečtí. Naše koťata od nás odchází nejdříve v 11. týdnu a alespoň jednou očkovaná. Dřív to prostě nejde.
Děkujeme Vám  
http://pozorkocka.cz/item/552-koťata,-koťátka,-koťátečka

Minulý týden jsme prosily o pomoc pro dvě naše bývalé kočičky, které se dostaly do svízelné situace. A my s nimi. Bojujeme totiž o každé volné místečko, je jaro sypou se na nás koťata a tenhle příjem byl pro nás nečekaný.
Majitel Míny a Čokiny, pan Burián, u kterého bydlely rok, měl těžkou dopravní nehodu. Skončil na jipce a holky zůstaly samy.
Starala se o ně hodná paní sousedka, ale jen do chvíle než se do domu vrátil otec pana Buriána. Chápeme, že někdo nemusí kočky, ale snažit se vyhnat vyděšené a vystresované kočky z domu tím, že všude otevře dveře a začne luxovat, aby je vyhnal… co na to říct.  ,,Kočky musí z domu, budu ho pronajímat.“ A vymalováno.
Od té doby byly kočky neviditelné, jídlo, ale mizelo, záchodky byly používány, paní sousedka poctivě krmila. Jsou to plaché kočičky, nerady se mazlí a před cizími utíkají.  A my mezitím sháněly dočasku či nový domov. Marně. Nakonec jsme zaimprovizovaly a Katka vyklidila malou místnost, abychom holky Buriánky mohly převést. A tak jsme s Renatou v pátek 23. 6. vyrazily směr Lhotka na odchyt Míny a Čokiny a odvezení všech jejich věcí, misek, pelíšku, škrabadel a granulí. Nic tam nemohlo zůstat.  Podle paní sousedky bydlí kočky v obýváku pod gaučem. A opravdu po nadzvednutí z pod gauče vypálila trojbarevná Mína a jako blesk se schovala v horní koupelně. A tam jsme ji snadno lapily.
Bohužel Čoki s ní nebyla. Bohužel se onomu člověku povedlo Čokinku opravdu z domu vyhnat. Bohužel ji nikdo ze sousedů neviděl. Bohužel zase zvítězila lidská lhostejnost a zloba. Mína je vyděšená z nového prostředí, smutní po ségře, byly spolu od koťátek. Už alespoň začala baštit.
Čoki hledáme, Renata vyvěsila po celém okolí, v ulicích, na sloupy na výlohy, všude kde se dalo inzeráty, naházela snad 100 letáčků lidem do schránek. Nahlásily jsme to i na Psího detektiva.  Ozvala se nám paní, že viděla Čoki u nich na zahradě, je to už, ale dlouho. Jiné zprávy nemáme. Je nám kočičky líto, byla z dvojice mazlivější, závislejší na člověku. Ted někde živoří a přitom stačilo tak málo. Trochu ohleduplnosti a empatie.  

Želvovinovou Anku (nyní Čoko) a tříbarevnou Manku(nyní Mínu) jsme odchytly už jako odrostlá koťata v Hostivaři, v roce 2015 a přes veškerou snahu je vymazlit se nám to úplně nepovedlo. Pořád v nich zůstala trocha divokosti a nezávislosti.
Ač byly obě krásné a zdravé, nikdo poloplaché holky nechtěl. Až po déle než půl roce se na ně usmálo štěstí v podobě hodného pana Buriana, který je bral takové, jaké jsou a takové je také miloval. A pravidelně nám volal a psal. Anka s Mankou měly vše, na co si jen mohly pomyslet. Teplou postel když chtěly, škrabadla a pelíšky v domě, prostornou zahradu na kočičí rejdy, pohlazení (když chtěly) a ochrannou ruku laskavého pána. 
Ideál že? Jenže…
Minulý měsíc měl pan Burian ošklivou nehodu na motorce. Ležel v nemocnici na JIP a o Burianky se starala depozitní teta Renata s hodnou paní sousedkou. Nejprve to vypadalo, že se vše vrátí do starých kolejí, ale minulý týden jsme se dozvěděly smutnou zprávu, zdravotní stav pana Buriana se velmi zhoršil, neví se, zda se vrátí domů, kdy se vrátí a pokud ano zda bude schopen se o naše holky starat.
O příbuzných a jejich přístupu k této situaci se snad ani zmiňovat nebudu. Dům, kde pan Burian bydlí, se bude pronajímat a kočky zde překáží.
V příštím týdnu se musí Čoko a Mína odstěhovat ze svého domova. Protože jinak by špatně skončily.
A tak máme stav nouze a prosíme Vás o pomoc. Naše depozita jsou plná koťat, nemáme nikde ani píď volnou. Sháníme proto pro holky bud dočasku nebo nejlépe stálý domov. Jsou to opravdu nenáročné kočičky, mazlivé nejsou a asi nikdy nebudou, potřebují volnost a zázemí. Jsou zvyklé spát v noci u Vás v posteli a přes den lumpačit venku. Není to ale podmínkou, postel mít nemusí, když to nepůjde.
Nenašlo by se někde místo? Moc prosíme za holky Burianky a i za nás holky kočičí, jsme v opravdu stresové situaci a nevíme si rady.
děkujeme za pomoc.
více fotek na :http://pozkoc.rajce.idnes.cz/Anka_Certice_a_Manka-_maji_spolecny_domov/

Chcete koťátko? Maličké, roztomilé, chlupaťoučké?
Pojďte se s námi kouknout na úplný začátek, na to jak se koťátko narodí, jak roste, jak se učí a kdy si vlastně takové škvrně můžete vzít domů.
Koťata se narodí chlupatá, slepá a hluchá, ale čich i hmat jim funguje ihned. Okamžitě dokáží s neomylnou přesností najít máminy cecíky. Jsou zcela závislá na matce, získávají od ní mléko a 100% mateřskou péči.
Zhruba ve dvou týdnech se kotěti začnou otvírat očka a začíná slyšet. To je takové to batolecí období, kdy se chlupaté válečky přesunují sem a tam a začínají vnímat a prozkoumávat okolí svého pelíšku.
Samozřejmě pod neustálým dohledem kočičí mámy.
Další týden už si začínají hrát, učí se běhat, skákat a lovit. Nejčastěji ocásek mámy, nebo uši sourozenců, začínají se spolu prát a lumpačit.
Na konci 4.týdne se koťata už umí sama umýt a začnou se snažit používat kočičí záchůdek.
Důležitý pro správný rozvoj kotěte je pátý až sedmý týden jeho života. V tomto období si kotě osvojuje zvyky v oblasti sociálního chování a to nejen vůči svým sourozencům a matce, ale i vůči člověku. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o kotě v domácí péči, v útulku nebo v chovatelské stanici. Jinak bude vychovávat kotě kočka plachá venkovní a jinak kočka mazlivá domácí.
Kočka plachá naopak ujišťuje své potomstvo v nedůvěře v člověka a ostražitost před ním. 
V tom to období také začíná pomalý odstav kotěte od maminčina mléka, koťata začínají přijímat pevnou masitou stravu.
Kolem 8 – 10. týdne života chlupatého klubíčka už můžeme rozeznávat jeho povahu. Koťata jsou již obezřetnější a opatrnější při získávání nových zkušeností. Jsou zcela samostatná.
Ve třetím měsíci života dětství kotěte pomalu končí. Kočičí mámy dobře ví, že jejich potomstvo se už o sebe dokáže postarat, má vytvořeno všechny návyky, má vštípeno vše důležité pro ,,kočičí život“, má základy ve vztahu k jiným kočkám, zvířatům a člověku.

.. číst dál .. “Koťata, koťátka, koťátečka”

Odchytáváme a kastrujeme již pár týdnů. Někde chytáme jednu kočku či kocoura jinde je toulavek 10, 15… Někde stačí jeden den, někde chytáme měsíc, dva, tři. Někde sedíme a čekáme hodiny, někde jsme hotovy během pár minut. Některé kočky chytneme do ruky, některé do sklopce, některé nám odchytí sami šikovní krmiči či krmičky.
Odchytové lokality máme nejen po Praze, ale i mimo ni. Namátkou třeba Holešovice, Jarov, Úvaly, Radonice, Zdiměřice, Velvary….. Některé lokality nám zůstaly z let předchozích, protože tam zbyla kočka, na kterou nic neplatí a nedá se chytit. A tak to zkoušíme každý rok znova a znova a jednou se to podaří.
V tomto roce nás čeká odchyt zatím v 18 lokalitách.
Do dnešního dne jsme odchytily 12 koček. Osm z nich už je po kastraci a většina byla vrácena zpět do původních lokalit, některé u nás zůstaly, některé mají nový domov.

.. číst dál .. “Kastruješ? Kastrujeme! Kastrujte!!”

Víte co mají společného Šklíba, Sovička, Kula, Dorinka, Nikita, malá Cooper či Penny? Jsou to želvy. Ne nebojte se, nepřešly jsme na exotická zvířat. Pořád nám jde o kočky. Jsou to želvy kočičí, nemají krunýřek a hlavu schovávají maximálně na gauči pod polštář.
Želvičky jsou zvláštní nejen zbarvením, ale většinou i povahou. Přesvědčte se sami, čtetě dále.

.. číst dál .. “Želvy, želvy želvičky”

Výtvarnice Romana Štryncl (www.stryncl.cz) z Brna má ráda kočky, a proto nemalou část své tvorby věnuje právě jim. Kolekce kočičích olejomaleb nazvaná “Souhvězdí Bohumila Hrabala” vznikla v roce 2013, a je bohacena básněmi Aleny Vávrové. Výstavy jsou spojené s dobročinnými aukcemi pro kočičí bezdomovce v  útulcích po celé české republice. A teď máme my tu čest, že i pro náš spolek namalovala Romana, krásný obraz našeho kocourka Satana.
Obraz je plátno, olej, 40 x 40cm bude vystaven bude spolu s dalšími obrazy od 30. 1. 2017 do 5. 3. 2017 v Kavárně Kočičí v Karlíně a celá vydražená částka je věnována Pozor kočka!. 

Vernisáž s názvem ,,Báseň pro Satánka” je 30. 1. 2017 od 18:00. Zahájí a zamňoukají textařka, zpěvačka a moderátorka Ester Kočičková spolu s překladatelkou a spisovatelkou Pavlou Horákovou. Pojďte tedy s námi strávit krásný večer plný úžasné poezie, krásných obrázků, příjemného povídání. Pojďte se zastavit v tom zimním čase a nechat na chvilku starosti venku, vnímat jen klid a krásno. Pojďme se prostě potkat. My tam budeme a budeme se těšit a co Vy? 

.. číst dál .. “BÁSEŇ PRO SATÁNKA”

Při psaní výroční zprávy vzešel dotaz – co vlastně naše příznivce o nás zajímá? Co by ve výročce nemělo chybět, co by se z ní člověk měl a chtěl dozvědět? A zajímá lidi o nás něco víc, než co píšeme na facebook nebo webovky?

Proto vznikl projekt „Středeční otázky na Pozkočku“, jehož obsah si máte šanci sami určovat. 

.. číst dál .. “Středeční otázky na Pozkočku”

Kočky, které nikdo nechce, kočky staré, kočky s hendikepem, kočky s chronickým problém, kočky plaché……
Máme jich u nás v Pozor kočce! také pár. Každý rok u nás nějaká ta nešťastná kočičí duše zůstává.
A my se ptáme proč? Proč si nikdo nevezme Čaka, Bubí, Farina, Sašánka, Bellušku, Syčilku, Slapíčka nebo Hectora? Jsou opravdu tak jiní než ty ostatní, zdravé a mladé kočky? Je s nimi větší práce? Jsou s nimi větší starosti? Možná ano.
Čeho se bojíme? Že nás opustí dřív než by nám bylo milé? Že se budeme muset dívat, jak jim není dobře, jak nám pomalu odchází pod rukama, jak jim nemůžeme už pomoci? Bojíme se podávání léků, ošetřování neduhů. Bojíme se, že nás budou stát peníze? Nechceme plašánka, protože ho nebudeme moci pomazlit?  
Možná ano. A přesto si myslím, že je dobré to zkusit, že si to zaslouží.
A tak si Vám v průběhu příštích týdnů dovolím představit naše kočky, které dosud nikdo nechtěl. Některé samozřejmě již do adopce nemůže a nechceme nabízet, jsou příliš zvyklé na místo, kde dosud byly a přesun by možná nezvládly, ale přesto je připomenemeJ.
PROTOŽE VŠECHNY MELY ŠANCI NA DOMOV.
Možná když si přečteme znova jejich životní příběh, koukneme se na fotky a zamyslíme se nad nimi …třeba se podaří jim tu jejich kapičku štěstí najít. 
Říkáte si, má vůbec cenu se s nimi „párat“? Vždyť budou dlouho zabírat v útulku místo. Nebylo by jednodušší je nechat uspat a nabrat místo nich nějaká fešná koťátka?
No jednodušší by to bylo, ale takhle my to neděláme. Když už se jednou zavážeme, že se o někoho postaráme, nehledáme nejjednodušší řešení.
Protože když najdeme odvahu sklonit se k těmto, nechtěným kočkám, objevíme mezi nimi nejeden poklad. Oni se od těch našich mazlíků a roztomilých koťat a bezproblémových koček liší pouze tím, že nikdy nedostali šanci mít ten svůj domov. 

.. číst dál .. “Kočky, které nikdo nechce”