Škubánek je už zdravý a bude hledat domov. Je to moc šikovný a hodný kocourek.
„Utíkej, Škubánku, utíkej!“ znělo mi v hlavě, když jsem za sebou slyšel štěkot a funění.
„Utíkej, Škubánku, utíkej, neotáčej se, nezastavuj se, slyšíš? To musíš zvládnout ještě kousek ke stromu…
Já ti říkal, ať utíkáš, Škubánku.“ Slyším laskavý hlas nade mnou.
Otevírám oči a celé tělo mám v jednom ohni. Obrovská vlna bolesti mě přelévá od hlavičky až po zadeček. Chci utíkat, chci utéct před tou bolestí. Ale nejde to, nemůžu se pohnout.
„Škubánku, nehýbej se, už pro tebe jdu.“
Kdo jsi, laskavý hlásku? Když tě poslouchám, bolest je menší. To mluvíš na mě? Já se jmenuju Škubánek? Myslím, že nemám žádné jméno.
„Jsi Škubánek. Už máš jméno. Každý musí mít jméno. Jsem tvůj Andělíček, Škubánku, a pomůžu ti. Podej mi packu a přestane tě všechno bolet.“
„Opravdu ho chcete utratit? Vždyť je to mladý kocour. Ano, vypadá to ošklivě, ale je šance, že bude žít. Ale bez nožičky s největší pravděpodobností.“
„Vzdám se ho, nemůžu se o něho starat. Uspěte ho, nebo si ho nechte.“
To mluví o mně? Ten jeden hlas znám, ten druhý slyším poprvé. Rychle, Andílku, chyť mě za packu, ať už ty hlasy neslyším. Půjdu s tebou.
„Kdepak, chlapečku, žádné uspávání nebude, to dáš. Dáme ti šanci, jen prosím vydrž.“
Něco mě štíplo do kožichu a bolest maličko ustoupila.
Pohlaví: | kocour |
Narození: | asi 6/2022 |
Stav: | odčervený, kastrovaný, |
Vhodná: | do bytu |
Povaha: | moc hodný a trpělivý |
Datum přijetí a místo nálezu: | 2.12.2024 Mníšek pod Brdy |
Depozitum: | Alenka – Kostomlaty |
Kontakt: | Ivana-kocky@email.cz, 603 800 338 |
„Andělíčku, to jsi ty?“
„Kdepak, Škubánku, to je paní doktorka. Schovej packu a tiše lež. Ještě není tvůj čas. A neboj, budu nad tebou stát.“
„Bojím se, chci utíkat, Andílku, ale nemůžu, nemůžu…“
„Už neutíkej a buď trpělivý.“
Už jsem v nebíčku, Andílku? Bolest je mnohem, mnohem menší a mám i hlad.
„Tak a máš to za sebou, ty kluku. Zvládni to, postaráme se o tebe. Stál nad tebou anděl strážný, ty, Škubánku.“
Jéé, to je ale hezká slečna, má milý hlásek a jak hladí. Vypadá to, že tu bude fajn. Andílku, děkuji ti, ještě tu zůstanu.
„Nemáš za co, Škubánku, ještě se na tebe budu chodit dívat.
„Ale nevrátí mě tam, kde jsem byl předtím, že ne?“
„Neboj, nevrátí. Už na tebe čekají kočičí tetky. Moc se o tebe bály.“
Tak jo, Andílku, tak já už nebudu utíkat. Budu odpočívat a hodně spát. A hodně jíst, abych byl silný.
„A Andílku, nebude těm tetám vadit, že nemám nožičku a ani ocásek? A že jsem takový mrzáček?“
„Vůbec jim to nebude vadit, Škubánku. Už teď tě mají rády i bez nožičky, i bez ocásku, a moc se na tebe těší. Tak už spi, ty kluku ušatá.“